Autoportéty jedné unavené mámy

Po většinu dní, navzdory nedostatku spánku, prožívám bláznivý pocit síly. Síly, díky níž bych byla schopná unést tíhu celého světa, kdyby bylo třeba. A pak jsou dny, kdy na mě padne únava. Kdy udeří s takovou silou, že každý nádech vyžaduje enormní úsilí. Jsou to dny, kdy ztrácím trpělivost, kdy mě přepadají záchvaty smíchu a breku během několika málo minut. Dny, kdy si nedokážu představit, jak přežiju další hodiny, když mám na noze neustále křičící dítě uzurpující si veškerou moji pozornost. Dítě, který po mně leze a obtáčí se jako břečťan, obzvlášť ve chvílích, kdy se ten bláznivý pocit síly schoval někam, kam na něj nedosáhnu. To pak zvyšuji hlas, prosím, obměkčuji: kočičko, poslouchej, máma potřebuje jenom pár minut pro sebe, aby se nadechla a vydechla, myslíš, že by to šlo? Nešlo. A to pak brečíme obě, usínáme spolu v objetí, ucho položené na srdci, v jemných vláskách připomínajících svatozář můj dech. Žádná knížka, žádná forma bytí sama se sebou. A pak najednou ten vztek, ta šílená frustrace zmizí a zůstane jen úžas. Nad malými oušky, nad nosem jako knoflík a rty, nad každou částí jejího těla, která je tak přesná a dokonalá. V takových chvílích si zas a znovu připomínám, že je to v pořádku po roce nevyspání ztratit trpělivost. Že je v pořádku, když vyžaduje veškerou mojí pozornost a energii. Že mi to jednou bude chybět. Že je to jen období, který je náročnější než jiný. Že za chvíli, která se mi bude zdát nekonečná, bude klid, a pak přijde zase bouře. Je to v pořádku. Být (super unavenou) mámou je těžké, těžké, ale k zbláznění krásné. A jestli bych měnila? Ne, nezměnila bych ani jednu jedinou vteřinu.