Bývaly doby, kdy jsem si se slastnou provinilostí mohla dovolit nedělat vůbec nic. Jen jsem byla. Ležela jsem pod zelenkavými baldachýny listů, s dlaněmi vzhůru obrácenými směrem k něžným obrům a zpod zavřených víček jsem sledovala kaleidoskop života, záblesky oranžové a červené. A pak, o něco později, když jsem nastavovala břicho hřejivým slunečním paprskům, jsem si představovala, že ten malý soukromý oceán plný života, je přesně takový. Vířící oranžová, červená a mihotající se stíny. S úžasem jsem sledovala vzdouvající se břicho, vyprávěla jsem příběhy rukama, chytala do dlaní patičky opisující oblouky mých žeber a možná si trochu romanticky představovala, že až ten malý velký zázrak vpluje mezi nás, bude to poklidné jako ty líné dny, kdy jsme byly jedno. A najednou se to stane, Lina je tady a svět je vzhůru nohama. Je to všechno, jen ne poklidné. První čtyři měsíce se pomalu nedostaneme z bytu, protože koliky a jakákoliv forma znehybnění formou nosítka či kočárku, vyvolává hysterické záchvaty, které doslova fyzicky i psychicky bolí. Kruhy pod očima a naprostá vyčerpanost. A pak, pomalinku, ale jistě, se to začne lepšit. Hodina v nosítku, hodina v kočárku, čerstvý vzduch. Jsou horší a lepší dny. Nahoru a dolů, jako vlny. A je to tak v pořádku.

Máme doma úžasňátko. Taky nespavce, dítě, co usne jen doma a to ještě s určitou dávkou štěstí :). A tak plánujeme výlety s krátkým dojezdem. Tentokrát jsme byli na Borské přehradě, kde je výjimečně snížená hladina kvůli provedení oprav pilířů nedalekého mostu, čímž vznikly dlouhé pláže. A panečku! Je to krása nesmírná! A o to vzácnější, že je to jen na krátkou dobu, než bude přehrada navrácena do původního stavu. Cítím ohromnou vděčnost, zejména v téhle době, za to, co mám. Za to, že mám milujícího muže, který mi je neuvěřitelnou oporou, nejlepším přítelem, který mě dokáže rozesmát k slzám i v ty dny, kdy na mě padají ty největší chmury. Za to, jaký je táta. Jsem vděčná za tu naši prďolu, která nás o životě za tu krátkou dobu naučila víc, než kdokoliv předtím. Se kterou zažíváme ty nejkrásnější okamžiky našeho života, třebaže s kruhy pod očima z rok trvajícího nevyspání. Jsem vděčná za tu naší chlupatici, i když momentálně hraje uraženou a absolutně mě nechce poslouchat. Jsem vděčná za každou jednu takovou zkušenost, byť těžkou, která mě učí pokoře a drží mě pěvně nohama na zemi. A tak dýchám, zhluboka. Zas a znovu. A z celého srdce děkuji a miluji.