Jeden rok života ve fotografiích
Tisíce vteřin, hodin a dní, miliony činů, nekonečně činností, pokusů a omylů, hovorů a myšlenek, to všechno, aby na světě vznikl jeden člověk. (David Grossman)
Vždycky jsem žasla nad tím, když lidi okolo mě měli jasnou představu o tom, kým se chtějí stát, co chtějí dělat, čemu hodlají zasvětit svůj život. Obdivovala jsem a zároveň se trochu děsila vůle a zarputilosti, se kterou si dokázali jít za svým. Já jsem jen věděla, že bych chtěla být dobrým člověkem a z celého srdce jsem doufala, že ať už budu dělat cokoliv, budu mít dost času na to, abych si mohla číst. Víc jsem od života nechtěla. O to víc zůstávám stát v úžasu nad tím, jakým směrem se můj život ubíral. Že ten kluk líznutý teletem, se kterým jsem začala před deseti lety randit, je mým manželem. Že spolu máme jednu super milou chlupatici, úžasnou dcerku a další dítě na cestě. Občas tomu pořád nemůžu uvěřit.
~
Když se nám narodila Evelínka, věděla jsem, že jí budu chtít nechat udělat fotoknihu, která by, jak napsal John Berger, byla mementem naší živoucí zkušenosti. Chtěla jsem ryze vizuální deník, který bude mapovat onen první (a tolik intenzivní!) rok jejího života. A tady je. Těžká, v hrubém zeleném plátně, krásná, obsahující fotografie od prvních okamžiků, kdy mezi nás to naše ptáčátko vplulo až po první narozeniny, které se nám někdy zdály v nedohlednu. A řeknu Vám, držet tu tíhu v rukách, je řádný doják. Titul jsem si vypůjčila od mojí oblíbené autorky Nicole Krauss, protože mám pocit, že to nejlíp shrnuje můj záměr. Přála jsem si vytvořit památku našich soukromých dějin lásky, oněch okamžiků, které jsou pro nás tak drahocenné. A já jen doufám, že až tuhle knížku jednou Lině předáme, že z toho bude cítit, jak moc jsme si to s ní navzdory všem těžkostem užívali a že jsme jí milovali tak, jak jsme jen byli schopní.
~
A kdybyste si přáli mít z našeho focení taky takovou památku, bude mi ctí Vám s ní pomoci. Přísahám, že to stojí za to.
