Někdo tomu říká osud

Znáte ten pocit, když se vám všechno hroutí pod rukama a vy s tím nemůžete nic udělat? Jak se vám nervozitou roztančí ruce, nevědomky se koušete do rtů, myšlenky se rojí jedna za druhou, naráží do sebe a srdce bije o překot? Přesně tohle jsem prožívala v den, kdy jsem měla fotit Hanku. Začalo to tím, že jsem se ráno podívala z okna a venku byla mlha tak hustá, že by se dala krájet. A přitom víte, že vaše klientka má jasnou představu o tom, jak by měly výsledné fotografie vypadat - prozářené sluncem, ve všech odstínech podzimu - přičemž odsunutí termínu značně snižuje možnost něčeho takového dosáhnout. A tak čekáte. Čekáte, jak se počasí vyvrbí a ono to nakonec vypadá, že tam nahoře se někdo smiloval a mlhu rozfoukal. Krása! Teď už jen, aby muž přijel ve smluvenou hodinu a mohl pohlídat holky. Jde kvůli tomu z práce dřív, abychom s Hankou měly čas se v klidu seznámit, abychom nemusely pospíchat. A pak zazvoní telefon: "Lásko, stala se nehoda. Nic mi nejede, musím jít pěšky. Dej mi deset minut." Nějaký nešťastník vběhl přímo pod tramvaj a hlavní tepna Plzně je beznadějně neprůjezdná. Ze srdce doufám, že se dotyčný zotavuje a bude v pořádku. Čas běží, den se krátí. Patnáct minut pryč. Zkusím zavolat Davidovi, kde je, ale je nedostupný. Za chvíli, která se zdá nekonečná, dorazí domů, vyměníme se rovnou ve dveřích a zatímco sbíhám ze schodů slyším, jak mě volá nešťastná Evelí, protože jsme se nestihly pořádně rozloučit. Nasedám do auta s úlevou, že teď už to půjde jako po másle, načež během několika málo okamžiků zůstávám stát v koloně, která se téměř nehýbe. Volám si s Hankou a slyším, že je nervózní, že má strach, že nestihneme světlo. Snažím se ji ukonejšit, že to určitě stihneme. Když se konečně dostanu z kolony, tak chytnu červenou slinu a na každém semaforu stojím. Vím, že teď máme opravdu jen chvilku, než se setmí a ještě se máme sejít v lokalitě, kterou neznám. Vím, že nebudu mít čas, abych jí pomohla se uvolnit tak, jak jsem zvyklá, že to budeme muset fotit hned naostro. Uf, uf!

~

A víte co? Ono si to všechno nakonec hezky sedlo. Světlo jsme stihly. Hanka se po malé chvíli uklidnila, uvolnila a v krásně barevném oblečení zářila. A já jsem ze srdce vděčná, že to se mnou nevzdala, že měla trpělivost a vložila do mě důvěru. Že jsme spolu mohly tvořit. Obzvlášť v tak citlivém období s rozpínajícím se životem pod srdcem. Děkuji! Děkuji za možnost poznávat nové lidi, nové světy. A za mého muže a holky, že to spolu zvládají s takovou grácií. Za to nejvřelejší přivítání.

~

Těším se znovu na viděnou!


Pocity z našeho spolutvoření

Pocity z našeho spolutvoření

“Dlouho jsem hledala fotografku na těhotenské focení. Takové chvíle zažíváte párkrát za život, takže chcete někoho, kdo umí vystihnout atmosféru, kdo má cit a laskavé oko. A to Beáta naprosto je. Navíc je velmi milá a i nálada při focení byla přesně taková. A to je snad to nejdůležitější. Leckdo umí "pěkně" fotit, ale ne s každým se cítíte dobře a bezpečně natolik, abyste se mohli opravdu uvolnit. Beátě jde o přirozenost, nikam vás netlačí a z fotek to jde cítit. Moc doporučuji Beátu na jakékoli focení.”