Pomaličku, ale jistě
Tohle léto bylo k zbláznění divoké. Krásné a náročné. Plné lásky a objevování. Sžívání se. Emocí tak intenzivních, že hrozilo, že nám pukne srdce. Přineslo s sebou tolik změn, že jsem pořádně ani nepostřehla, že vzduch je znovu cítit barevným listím, že štípe do tváří a že nastal čas vřelých medových paprsků, které mají tu moc ukonejšit nejrůznější strachy a úzkosti. Och, a to já teď potřebuji jako sůl. Dny plynou rychlostí světla a já se často zapomínám zhluboka nadechnout. Na chvíli zastavit, jen být. Ignorovat konfety myšlenek, které mi vybuchují v hlavě začínající slovy: Co když? Zvládnu? Dokážu? Jsem? Nechat rozplynout napětí v těle, zapřít se bosýma nohama a vnímat puls země. Jenom se dívat.
~
A to se mi poštěstilo s mojí nejmilejší múzou. Byla jsem znovu po několika měsících fotit. Bez dětí. S člověkem, kterého mám ze srdce ráda a který je mimořádně fotogenický za všech okolností. I ve chvílích, kdy si vymyslíte koncept a na místě, zjistíte, že jste všechno potřebné ke zdárnému uskutečnění Vaší představy zapomněli doma. Bylo to krátké a intuitivní. Byla nám zima (tak ahoj, léto!) a upřímně jsme se samy sobě zasmály. Bylo to krásné, krásné a já jsem hluboce vděčná za to, že mám muže, co je schopný se senzačně postarat o ty naše malé cácorky. Že moje milovaná múza je mou sestrou a že se mnou má trpělivost znovu zkoušet a učit se vidět. A jak píše Olga Tokarzcuk: Vidět znamená vědět. Pomaličku, ale jistě znovuobjevuji svět skrze hledáček a těším se z toho. Ze srdce děkuji!
