Den za dnem
pokaždé, když vezmu foťák do ruky a znovu v hledáčku ostřím na ty tolik milované měděné prstýnky vlasů, oči definující modrou barvu, voňavou hlavičku s pulzující fontanelou, malé prstíky objevující svět, přemýšlím nad tím, jak moc tyhle fotografie ovlivní příběh našich dětí. Do jaké míry se stanou součástí jejich vnitřní krajiny, jakým způsobem budou formovat jejich vzpomínky na ono zdánlivě bezbřehé období, které je tak intenzivní, ryzí, krásné a náročné. Jestli v nich budou schopné číst, jestli z nich budou cítit tu lásku, úžas a taky frustraci a bezmoc, všechno to, co jsme prožívali, když jsme jim stáli po boku. Och, ze srdce doufám, že jo. Že budou vědět, jak moc jsme za ně byli a navždycky budeme vděční, jak moc nás naučily milovat, že pro nás neexistovalo nic důležitějšího.
