Odjakživa jsem byla ranní ptáče. Pamatuji si, jak jsem o víkendech nervózně přešlapovala před dveřmi kamarádů, čekala až ručička na hodinkách ukáže za pět minut sedm - protože to už je přece každý normální člověk vzhůru - a opatrně klepala, jestli může Dáňa a Míša ven.
~
Od té doby co máme dvě nespavé děti, se mi už tak lehce nevstává, ale brzká rána a dopoledne stále patří k mým nejoblíbenějším částem dne. Dneska mě každé ráno budí dcerky, někdy něžně a někdy neurvale, ale vždycky s entuziasmem. A jakmile máme ranní rituály za sebou, rychle se vydáváme objevovat zívající ulice Plzně, necháváme se šimrat paprsky na čele a i navzdory té únavě, která mě svírá, jsem tuze vděčná, že mám vedle sebe další dvě ranní ptáčata, se kterými můžu tuhle krásu sdílet.
