Znáte to; ráno vás z postele nutí nejmladší dítě s přesností, která je až obdivuhodná. Vstáváte, i když byste nejradši zůstali ležet alespoň ještě minutu, možná pět, nebo klidně celý den. Zahladíte stopy po nočním spánku a rutinními, téměř bezmyšlenkovitými pohyby vítáte nový den. Všechno se zdá jako obvykle, téměř dokonalé ráno. Jenže pak zkontroluju mobil a pocítím tíhu. Někomu se povedlo přihlásit na můj instagramový účet. Vzápětí mi přichází e-mail, že všechny moje účty na facebooku a instagramu jsou zablokované. Dobré ráno, Beáto!
Dostala jsem šanci jedním kliknutím vyjádřit svůj nesouhlas. Zbytečně, neměla jsem šanci. Moje veškeré účty byly smazány s tím, že jsem porušila zásady komunity. Nemám nejmenší tušení, co se přesně stalo, čím jsem se provinila, ale každopádně je to hotová věc. Jsem zmizelá. S tíhou betonového kvádru mě udeřila skutečnost, že veškerá moje práce na sociálních sítích přišla ze vteřiny na vteřinu vniveč. Au.
~
Málokdo si uvědomuje kolik práce za fotografií stojí - jsou to hodiny a hodiny intenzivní, téměř mravenčí práce, která vyžaduje spoustu času, energie, vůle a taky peněz. Každý jeden příspěvek, který jsem nahrála jsem dělala s upřímným přesvědčením, s nejlepším možným vědomím a svědomím. Dávala jsem do toho kus sebe sama, protože to jinak neumím. Ale abych byla upřímná, ve chvíli, kdy jsem se probrala z počátečního šoku, že se mi něco takového děje, jsem pocítila především úlevu.
Faktem je, že mi je bez sociálních sítí hezky. Za tu krátkou, kratičkou dobu, co jsem zcela a naprosto zmizelá, cítím takový klid jako už dlouho ne. Prostě a jednoduše mě to hyperkonzumní prostředí vyčerpává, je v rozporu s mým morálním cítěním a tahle čistá rána z nebe je pro mě víceméně vysvobozením. Vykrystalizovalo tak moje dlouho bující rozhodnutí na sociálních sítích nebýt. Je to risk a jsem si toho velmi dobře vědoma. Kdo dneska není vidět a slyšet, jako kdyby nebyl. Ale já to chci přece zkusit. Možná, že se ještě vejdu do toho meziprostoru, kde ještě není všechno virtuální. Kde lidi netrpí, jak to nazvala Olga Tokarczuk, syndromem Lotovy ženy - zkameněním před obrazovkou. Možná. Za pokus to stojí.
~
Fotím. Stále fotím a ze srdce doufám, že budu i nadále. Víte, já mám fotografii upřímně ráda. Je to způsob, jak můžu druhým ukázat, jak cítím, jak prožívám, jak vidím svět, ale mám určité hranice, za které nejsem ochotná jít. Tím chci říct, že jsem stále tady, že když se mnou budete chtít spolupracovat, bude mi potěšením, ale že mě na sociálních sítích v nejbližší době nenajdete - od toho mám web, e-mail a mobil. Děkuju za vaší přízeň. Ze srdce si jí vážím.
Beáta